Paměti z Končin

Paměti z Končin

napsal Arnošt Housa 

Chtěl bych napsat pár řádků o našem rodě – co mi uvízlo v paměti co rodiče vypravovali , a co jsem zažil sám.

Dům, co v něm bydlím, už tady stál za prusko-rakouské války.

Jak vypravoval tatínek,  jejich dědeček tady ubytoval nějaké důstojníky. Koně měli pod námi v lese, kde byla studánka. Slíbili mu odměnu, ale dopadlo to jináč. Prusové šli z Vysokého na Benešov, tak nám se vyhnuli a bitva se odehrála u Hradce, kde jich hodně padlo, a tak můj pradědek nešel, že by musel pohřbívat mrtvoly.

Můj děda byla dvakrát ženatý. Za druhou manželku měl paní Merklovou z Tuhaně.

Z prvního manželství měl syna Josefa a dceru Pavlu, z druhého Marii, Helenu a Pavla; Pavel byl můj otec.

Za první světové války musel narukovat. Jak tatínek vyprávěl, sloužil u vozatajstva na Rusku. Když chtěl přeběhnout k Rusům, byl postřelen do stehna od našich.

Já vím, že je to naškrábané, neb špatně vidím a nikdy jsem nebyl žádný písmák. 

Narodil jsem se v roce 1923 jako druhé dítě Anežce a Pavlu Housovým ještě pod doškovou střechou, nebyla tam ani tekoucí voda ani elektřina.

Otec pracoval v přádelně v Řekách .

Když jsem byl kluk, našel jsem jednu vránu; měla křídla prostřelená. Tak jsem ji svázal do kapesníku a uložil do křoví, neb jsem zrovna  měl jít s tatínkem k lékaři. Když jsme šli domů, byla pryč. Ota Hádků když šel ze školy, tak ji tam našel, vzal si ji domů a pak ji vyměnil s jedním němcem, který byl u Maturů na výměnu. Ten pak šel na Vánoce domů, tak mi ji dal. Přinesl jsem ji domů a dal jsem ji mezi slepice. Ty se na ni vrhly, že by ji uklovaly, tak jsem ji musel vzít a udělat pro ni klec. Zvykla si na mě tak, že když jsem ji pustil, usadila se na bezu u domu. Pak jsem šel do učení a jak mne maminka budila, naučila se po ní opakovat „ Arnošte vstávej“.

Teď zas něco z maminčiny strany. Její maminka byla Šourková z Bozkova a vzala si Matěchu z Dluhého.

Koupili  si půl domku od Šelerů v Bítouchově č. 89. Babička dostala věnem kus lesa a louky zvané Hamrník.

Babička doma hospodařila a děda chodil na Dluhý brousit korále. 

Měli šest dětí : Anežku, Annu, Boženu, Arnošta, Josefa a Marii. Strejček Arnošt padl v první světové válce a Josef byl zraněn do ruky.

Jak vyprávěla maminka, táta jim zemřel, když jí bylo 14 roků. Přinesla výplatu, Mařence bylo 14 dní. Tatínka bodl do zad jeho vlastní bratr, že mu nechtěl půjčit do karet. Babička ho nechtěla udat, že to byl bratr.

Maminka a teta Anna se vyučily kuchařkami a sloužily ve velkých městech - v Praze, ve Vídni, v Drážďanech.

Pak se Anna vdala – vzala si Vitmajera. Byl to krejčí a měli obchod se střižním zbožím v Semilech.

Pak se vdala Božena – vzala si tatínkova bratrance Jana Housu.

Maminka si vzala Pavla Housu, ač byl mezi nimi věkový rozdíl 9 roků. Maminka se narodila v roce 1888 a tatínek 1897. Přesto se měli moc rádi.

Jak maminka říkala, první noc, když sem přišla, byla bouřka, až jim teklo na postel. Museli chodit po půdě a chytat vodu, no ještě byla došková střecha. 

V roce 1922, 6.2., se narodila sestra Jasnuška, 1923 jsem se narodil 6.4. já a mladší Iluška 25.10.1930.

Rodiče byli oba pracovití – tatínek dělal v továrně, maminka doma hospodařila. Domek opravili, pamatuji se, když dávali eternit na střechu a došky se schazovaly, bylo to v roce 1932.   Pomáhal strýc Jan a řekl :,Koukej, Pavle, jaké jsem si udělal topůrko k sekyře“, a třikrát s ním uhodil a prasklo.

Dala se též nová okna a dveře.

V létě sem začali jezdit pražáci na dovolenou - nějací Potužákovi a Horákovi a z Liberce Konrádovi. Moc se jim tady líbilo, že maminka dobře vařila.

V létě, když u nás byli Konrádovi, tak jsme hrávali divadlo. Lojzička dělala nápovědu v Liberci v divadle, tak nás něco naučila. Jednou za čtrnáct dní jsme hráli. Strýc Jan hrál na harmonium.

Ještě jsem zapomněl, že ze začátku tady bydlela teta Helena. Pak si našla světničku dole na Bítouchově, neb se jí špatně chodilo. Měla jednu nohu kratší.

Na pole nám jezdil obdělávat Jakubička z Bozkova.

Když chodila sestra do první třídy, tak naši koupili krávu z Bozkova od Lubasů. Tatínek ji naučil tahat, pak si pořídil vůz a ruchadla, brány a ještě jednu krávu a odstředivku na mléko. Maminka každý čtvrtek tloukla máslo a chodila s ním do Řik a Podmoklic, kde měla své odběratele. Chodila se k ní učit vařit děvčata, která se chtěla vdát. Pak se ještě narodila druhá sestra.

Léta ubíhala. Vychodil jsem trojtřídku v Bítouchově .

Když jsme chodili do školy, tak nám v zimě vařili polévku; jeden rok u Kynčlů a druhý u Mejvaldů.

Já jsem jednou cestou do školy spadl do Jizery a učitel místo aby mne poslal domů, tak mne dal klečet ke kamnům. Tam se na mě všecko zapařilo a než jsem došel domů, tak to na mě zmrzlo. Dostal jsem zápal plic, měl jsem 41 stupňů horečku. Od té doby mi učení nešlo. 

Když jsme vychodili školu, sestra Jasnuška začala chodit do Mladé Boleslavi do rodinné školy. Měla  být učitelka ručních prací.

Já jsem se začal učit zahradníkem u Zdeňka Vitmajera, byl to bratranec.

Přišel rok 1939. Maminka se trápila, že nám Hitler sebral pohraničí, a dostala zápal plic a pohrudnic a 2. března na svůj svátek zemřela. Když měla pohřeb, bylo už bez sněhu. Tatínek říkal, že když si maminku přivedl, bylo taky tak.

Otec to těžce nesl. 

Potom přišla druhá rána - při kopání brambor se mu dostal do rány tetanusový bacil a 20. září téhož roku zemřel. 

Sestra musela přestat chodit do školy a já jsem chodil do učení jen občas.

Měl jsem se ještě půl roku učit. Že to bylo u bratrance, tak mne ke zkouškám připustili. Před zkouškami mi řekli, že mám mít deník za 3 roky, co jsme dělali. Tak jsem si koupil deník a sestra mi to psala, já jí to diktoval. O zkouškách dávali můj deník za vzor.

Strýc Josef chtěl, abych šel do Vysokého do zemědělské školy; byla vždy jen přes zejmu. Sestry doma hospodařily, jenže taky občas nevěděly, co s tím hospodařením.  Zapomněly dávat slepicím a králíkům, proto jich pak několik pošlo. Podle sester jsme ale žádné králíky tou dobou nepěstovali, jen kozu a krávu, takže žádní králíci pojít nemohli.

Ten rok bylo velké množství sněhu. Chodili tam se mnou Zdeněk Vedral, Toník Mašků, Pepa Hlavů. Byli jsme tam celý týden. Paní, co dělala školnici, nám řekla, že ti, co byli před námi, se trefovali do okýnka u záchodu a že se nikdo netrefil. Já na první ránu, a bylo to přes celý dvůr. V roce 1942 byla popravena, že pomáhala partyzánům. 

Já sám jsem měl jít kolikrát do Německa na práci, ale že jsem měl část hospodářství, tak jsem nešel.

Tak jsem dělal jednu sezonu v cihelně v Semilech, pak jsem byl nasazen v Řekách u Veličenstva námořnictva. Jednou jsem si říkal o dovolenou na žně, tak mi dali 3 dny. Zrovna mi zemřel strýc na Čikváskách, tak jsem se zdržel, tak mne vyhodili a dali mne pracovat do Bozkova. Nejdřív to byla cihelna, ale za války se tam pálil dolomitový vápenec, který se tam blízko těžil. Teď  jsou v tom lomu jeskyně.

To byla náhoda, jak jsem se seznámil s manželkou. 

Dělal tam se mnou Deumek z Jesennýho. Bratranec Jenda chodil s jeho dcerou a do Jesenného za divadlem. Jednou mi řekl, ať přijdu s Jendou pobejt. Bylo to 11. února. Když jsme tam přišli, tak  nám řekli, že je ve Vošmendě u Hamáčů.  Měli to sice přezdívku, jmenovali se Kurfiřtovi; tak jsem se tam vypravil. Byl krásný površek. Když jsem tam přišel, tak mě přivítali; hráli karty, ať si dám s nimi. Posadili mě vedle děvčat, hrály se čapáry. Když se to rozcházelo, tak tetka řekla „ počkejte, já vám vyložím karty“. Řekla, že se vezmeme a budeme mít 3 děti, ale tadyhle mi nejde do hlavy kolébka a smrt.

A ono se to vyplnilo přesně, při třetím manželka zemřela.

Vzali jsme se před koncem války. Svatbu jsme měli v Držkově v kostele v dubnu 1945. To se jezdilo v kočáře – kočár přijel pod Bozkov. Museli jsme tam jít pěšky, sestry se švagrem a Zdeněk Vedralů. Přijeli jsme tam se značným zpožděním. Druhý kočár byl ze Staré Vsi s nevěstou, jejím bratrem a neteří.

Sestra si vzala p. Kurfiřta a já se oženil před koncem války. Měl jsem jít taky kopat zákopy, ale sešlo z toho kvůli tomu, že mi opuchla ruka; Vedral mi dal cibulovou injekci do ruky.

Po válce jak byl odsun Němců a osídlování pohraničí, tak se manželčin bratr odstěhoval do Heřmanových Sejfů. Jeli jsme se za ním podívat.

Bylo tam zahradnictví, tak jsem ho zabral. První rok byl dobrý, pak jsem musel narukovat na vojnu. Ještě že to bylo do Vrchlabí, takže jsem jezdil na kole domů.

Na vojně byl se mnou kamarád, který byl v Hostinném na pracovním úřadě. Tak mi tam přidělil jednu němku na práci. Manželka často jezdila domů, měla matku nemocnou. 

Pak že jsme čekali rodinu, tak manželku vzali do nemocnice ve Vrchlabí. Byla tam se sousedkou Kodrovou, její muž dělal hajného. Když jí řekli, že bude mít dvojčata, dala se do pláče, že doma už má 4 děti. Nakonec měla trojčata; ještě že jí manželka jednu peřinku půjčila.

Já jsem měl peněz dost, tak jsem někdy za kamarády zaplatil. Jednou mne vytáhli do Harty do bálu. Byla tam i porodní asistentka, tak jsem pro ni šel a ona mi řekla : „Jestlipak víte, že máte dceru ?“. Tak jsem druhý den koupil kytku a šel za manželkou do nemocnice. Ta plakala, že dcera nechce pít, tak jí dali krev od manželky a bylo dobře.

Byl jsem dvakrát s transportem s Němci.

Poprvé to byli antifašisti, ti si mohli vzít nábytek s sebou. Vlak stál asi 3 dny na nádraží v zimě, tak popraskaly hadice a jeli jsme v nevytopeném vlaku. Nám bylo hej, měli jsem kožichy, ale ti ostatní se krčili. Předtím jsme dostali injekci do prsou. Někomu to nedělalo dobře. Jak jsem procházel vagóny, tak mi jedna němka řekla : „To je zima “. Vzal jsem ji pod kožich a ona mi vypravovala, že když byla 14 dní vdaná, její muž musel do války. Také že chodila do Bítouchova k Housom, jenže byli tam dvanáctery, tak nevím, kteří to byli. Jeli jsme do Pirny. Tam jsme přijeli v sobotu v 11 hodin večer, tak jsme šli do hospody. Měl jsem 60 tisíc marek, co jsem našel za skleníkem v azbestové rouře, něco jsem vyměnil s těmi Němci. Jirka Šilhánů, ten uměl dobře rusky, tak tam jednoho ruského vojáka přemluvil, neb  nám nechtěli nalít. Ten šel se šenkýřem do sklepa a přinesl 2 flašky kořalky, tak jsme se pěkně namazali. To byl s námi i poručík a topič, strojvůdce a my čtyři. Jenže druhý den jsme jeli zpět, to byla neděle, takže jsem nemohl nic koupit.

Podruhé jsme byli s fašistama, Brod nad Lesy. Tam nás nenechali z vlaku vystoupit. Tam byli na nádraží němečtí vojáci. Zpátky jsme se stavěli v České Kubici. V nádražní restauraci jsem koupil tříhvězdičkový koňak za 150 Kčs. Pak Karel Paldusů skočil ještě pro jeden; bylo nás 5. Aby se neřeklo, tak nás jeden poručík vzal v Domažlicích do restaurace, ale koňak neměli. Tekl rum, ale jak se to smíchalo, tak mi bylo zle. Tak jsem otevřel okno a zvracel a udělalo se mi dobře. V Plzni tam přistoupili nějací esembáci, kteří jeli tam k Ostravě, kde jsme měli vlak předat. Tak jsme vystoupili v Uherském Brodě. Byl tam bál, jedno děvče se tam zbláznilo do Jirky Šilhánovýho; šla s námi na nádraží. 

Ve vlaku jsme poručíka přesvědčili, že budeme večer v kasárnách . Jenže mně  nic nejelo a tak jsem přijel až ráno, a zrovna potkám majora. Ten se mne ptal, co mu bylo divné, že jsem v kožichu a v rukách automat. Tak jsem mu řekl, že jsme byli s transportem, ostatní že jsou napřed, že se mi rozvázala bota. Tak to dobře dopadlo.

Na jaře jsem byl z vojny propuštěn. 

Připravil jsem různé věci na prodej na Dušičky, ale říkali lidi, že co si před tím na dušičky  nakoupili, tak že to ve vlaku neb v autobusu polámali. Tak mě nic jiného nezbylo, než sjednat auto a jeli jsme s tím do Vysokého prodávat. Zbytek,  co jsme neprodali,  jsme dali ke švagrovi do Roztok a on to pak rozprodal.

V Heřmanových Sejfech na jaře na mně chtěli, abych si přestěhoval zahradu na druhou stranu silnice.  Zrovna mi sestra psala, že koupili domek v Bozkově, tak jsme se rozhodli jít zpátky domů. Nebylo to jednoduché, musel se udělat soupis všeho, co bylo po Němcích, a všecko předat. Byly nějaké problémy se ztracenými dekami a mě nenechali odejít. Než se to vše vyřídilo, byla zima. Tak jela jen manželka sama. Mě druhý den pustili; vše se vysvětlilo, že si to odnesli ti, co bydleli v druhé polovině domu a teď  dělali v Sejfech školníka.

Nám odvezli věci náklaďákem jen na Kapitál, dál se jet nedalo, tak tam vše složili. Večer přišel mráz, že brambory ráno rachotily jako ořechy.

Začal jsem dělat u bratrance, manželka začala navlékat korále.

Kráva, co tu byla, byla stará, tak jsem ji prodal a koupil jalovici také od Lubasů z Bozkova. Já jsem začal zahradničit, jenže kvůli velkým daním jsem toho nechal. Babičku si vzala Mařenka na Horku a strýc Josef zemřel. 

Manželka chtěla, abych to po něm koupil, abychom toho měli tolik, abych nemusel chodit do práce. Začalo se nám dobře dařit .

V roce 1948 se nám narodil syn Arnošt. Ten se narodil doma; manželka mne večer budila, že musím pro bábu do Semil. Nejdřív ať řeknu paní Hrabové, aby k nám přišla. Bylo to 24.3., bylo úplně bez sněhu, ale bylo přimrzlé. Doběhl jsem do Semil a vzbudil porodní bábu a vysvětlil, kde bydlím.  Jezdila na Javě 50. Když jsem doběhl zpátky na Kapitál, tak vidím, jak jede po cestě co vede do polí, tak jsem ji vrátil. Paní Hrabová už chtěla jít pro druhou sousedku, tak jsem byl u porodu. Pak jsem musel telefonovat pro doktorku Bartíkovou; ta přijela a řekla, že to bude dobré. Pak začala žena krvácet. Šel jsem za doktorem Nygrynem, ten mi napsal lístek na sanitku. Potkal jsem porodní bábu a říkám jí to. Ona řekla, že co může Nygryn vědět, když u porodu nebyl. Přijela doktorka Bartíková a řekla, že je to dobré. Ale chyběl jen den do šesti neděl a zase začala manželka krvácet. Tak jsem na nic nečekal a odvezl ji do nemocnice. Tam řekli, že je na  zákrok dlouho, tak jí děloha srostla a zas měsíčky z ní nešly. Tak musela do Hradce na operaci, kde jí to upravili a řekli jí, že se to časem upraví, ale děti už mít nemůže.

Jednou chtěl soused Hlava, abych mu odvedl krávu na jatka. Mně se tam zalíbil jeden volek, přivedl ho tam jeden handlíř z Lomnice, tak mi ho beze všeho nechal. Přitáhl jsem si s ním slintavku. Nesměli jsme proto nikam chodit, sousedka Hrabová nám nosila forotu a nechávala nám to v pasíčce. Jak jsme nemohli nikam chodit, tak jsme se často milovali a manželka přišla do jiného stavu. 

Před porodem byla v nemocnici v Semilech. Když to na ni přišlo, primář tam nebyl, tak se do toho pustili dva doktoři, co neměli tolik zkušeností. Zrovna jsem tam přijel; ona mi řekla: „Běž domů, na mě to přišlo“.

Jak jsem přijel domů, tak jsem svačil a jako když mi manželka říká: „Tak máš syna, ale já už musím jít“. Asi za hodinu přinesli telegram, že je manželka mrtvá. 

Syn zůstal; vzal si ho za vlastního švagr Jan Motejlek. Byl ženatý a děti neměli. Bydleli v Proseči. Švagr si vzal k sobě na nějaký čas i druhé dvě děti.

Hospodařil jsem chvíli sám. Půjčovali si ode mě koně nějací Křelinovi ze Spálova. Jednou jak jsme hovořili, tak mi řekl, že když jí bylo 14 roků, tak že ji znásilnil a že si ji vzal. Byl o 20 let starší. Ona mi sem chodila pomáhat; říkala, že by nám to spolu pěkně šlo. Sestra mi to rozmlouvala: „Budeš někomu rozbíjet manželství?“. Ať si vezmu ženu z Bozkova, že tam je slovenka u Pepíka Koublovýho, on že má s její sestrou rodinu. Tak jsme se sešli a vzali jsme se. Děti jsme si vzali k sobě. Lída začala chodit do školy. 

Začalo znárodňování a začala se zakládat zemědělská družstva. Švagr se z Pražačky musel vystěhovat, tak jsem mu nechal chalupu po babičce. On si koupil koně a začal hospodařit. Začal dělat u Silnic. 

Tady také začalo se združstevňováním. Švagr mi to hodil všechno na krk, jenže jsem měl známé v traktorových stanicích, tak se mi dobře hospodařilo a přitom jsem dělal v Tofě.

Ale pak mne donutili vstoupit do JZD, tak jsem tam dělal skupináře. Na Janečku se začal stavět kravín a musel jsem vozit obědy zedníkům. Družstvo mi koupilo Pionýra. Stavěli to Slováci, manželé Elijášovi, Behúl, jejich bratr a ještě jeden. Ten se tady potom oženil.

Pak jsem chvíli dělal agronoma a pak když jsme se spojili se Semilemi, tak zas zootechnika. Nakonec jsem skončil jako vedoucí kravína, tam jsem dělal až do důchodu. Byl jsem také vyznamenán jako vynikající pracovník.

S druhou manželkou jsem měl nejdřív syna Jirku. Pak zas byla v jiném stavu; zdálo se, že to budou dvojčata. Byla v Semilech v nemocnici, ale tam nepoznali, že je dítě mrtvé. Syn se narodil úplně černý, měla v sobě 60 litrů plodové vody. Málem dostala otravu. Pak už jsme děti nechtěli.

Jirka se narodil 13.6.1955 a až v roce 1964 se nám narodila 3.2. dcera Ivanka. Dcera Lída se učila tkadlenou a Arnošt se vyučil zedníkem. 

Když se sloučilo naše  JZD se Semilemi, tak se na Janečku stavěly bytovky. Byl tam na brigádě Bouzek a Lída tam za mnou přišla. Ten byl do ní celý utržený; jak odešla, přišel za mnou, abych mu ji namluvil. Chlapi, co tam s námi dělali, prý „to musíš koupit 2 flašky vína“. Pozval jsem ho tedy na neděli k nám. Přijel, a tak se seznámili a pak se vzali. 

Jak léta ubíhala, Arnošt měl známost. Koupili si kus pozemku na Janečku a začali stavět. Přes zejmu byl v Košťálově v cihelně na brigádě a tak dostal cihly se slevou. Pomáhal jsem mu, jak to šlo. 

Jednou jsem se pohádal s předsedou Vybíralem, až se mi udělalo špatně. Večer jsem se zrátil a uhodil se v síni do hlavy o jarmárku. Myslím, že to byl začátek toho, že mi později našli rakovinu. To se mi stalo v pondělí, vezli mě na sáňkách k silnici, abych se dostal do nemocnice. V pátek jsem říkal, aby mě pustili, že se syn žení. „Co vás to napadlo, vždyť vás sem přivezli skoro mrtvého“, takže jsem synovi na svatbách nebyl. Už je to 33 let. 

Syn Jirka se seznámil s paní, co dělala tady v kravíně. Paní Kristýna Zemánková měla tři děti a byla s nimi sama. Manželka byla proti tomu, ale já když jsem viděl, jak se mají rádi, tak jsem nebyl proti. Jirka šel dělat do JZD, kde pásli ovce. Postavili mu tam montovaný domek. Když potom snížili cenu vlny, takže se to nevyplatilo, tak chov ovcí zrušili. 

Ptal jsem se Dufka, kde měli montované domky složené, a že tam ještě jsou, tak jsem Jirkovi řekl. Oni mu jeden prodali, tak si koupil v Bozkově kus pozemku a pomohli jsme mu to postavit. 

Dcery, co měla Kristýna, se postupně vdaly a syn se oženil do Kladna.

Jirka začal truhlařit. Jeho zíta, co má Denisu, je také truhlář. Postavili si dílnu, já mu předal kus lesa, aby měl dost materiálu. Kristýnka se také vdala, vzala si Petra Dolenského ze Škodějova, kde dělal v kravíně.

Jirka měl s Kristýnou syna Jirku, ten se také vyučil truhlářem. Jenže se s tátou nemohl srovnat, tak šel dělat jinam. 

Teď když vidím, jak si všechno vybudovali, tak vidím, že lepší ženu by těžko našel. Přestože je Polka, těší se oblibě nás všech. 

Moje druhá manželka byla Slovenka, chorobně pobožná. Moc jí vadilo, že chodím do kravína i v neděli, jenže jináč to nejde. Ona sama do práce nechtěla. Pak si požádala do domova důchodců. Myslela, že tam nemusí dělat, jenže že nikde nepracovala, tak dostala důchod v 65 letech 600 Kč. Tak tam chtěli, aby chodila umývat nádobí, to se jí také nelíbilo. Tak mi psala, jestli by se nemohla vrátit. Já jí napsal, ať dělá, co chce, že tam žádnou nemám, tak ji Jirka asi za dva dny přivezl. Nevím, jestli si myslela, že když se bude modlit, tak že ji tu Pán Bůh zachová. 

Ještě když jsem dělal v Tofě, tak jsem si udělal řidičský průkaz na traktor a na motorku v Jesenném. Kdybych si připlatil 350 Kč, mohl jsem mít i na auto, jenže jsem splácel dluh, co jsem měl vyplácet po babičce.

Když jsem šel do důchodu, tak jsem začal znova zahradničit. Koupil jsem si rikšu v Roprachticích a jezdil jsem v pátek na trh. Manželce se nelíbilo, že brzy vstávám, tak jsem musel všechno večer připravit, abych ji ráno nebudil.

Že jsem si dost vydělal, tak jsem párkrát zhřešil, tak chtěla do Lomnice do penzionu pro důchodce. Tam se jí velice líbilo, jenže jí tam přišli na nějakou nemoc a poslali ji do Jilemnice na operaci. Pak ji předali na jiný pokoj a tam se jí už vůbec nelíbilo. 

Ivanka se vyučila prodavačkou. Pak dělala ve Vysokém a našla si tam byt. Já jsem myslel, aby měla kde bydlet, tak jsem přistavil v roce 1979 dvě místnosti nahoře. V Turnově měli tvárnice se slevou a ještě hradili dopravu. Jenže některé obsahovaly radon a já to chyt, že moje měly jen nepatrně, tak mi to hoši pomohli postavit. Dříví jsem si nechal zrátit a v Bozkově mi to rozřezali. Jirka mi udělal okna a dveře. Arnošt s Mirkem mi pomohli vyzdít, Jirka udělal vazbu, Vaníček z Příkrého mi dal plechovou střechu. Byl to opravdu poctivý řemeslník, druhý den mi přivezl 100 Kč zpátky, že jsem se mu předal.

Arnošt dělal v kravíně a jeho paní taky. Pořídili si 6 dětí, některé jsou už vdané a ženaté. 

Když mi bylo 80, udělali pro mě oslavu ve Škodějově, tak se jich sešlo skoro 70. Teď mám 19 vnoučat a 22 pravnoučat.

Dcera se vdala do Jesenného, vzala si Zdeňka Holinového. Mají dvě dcery a syna skoro po 17 letech.

Ještě jsem nenapsal, že manželka zemřela 3.12.2001 ve věku 80 let.

Ani nevím, v kterém roce jsem dával ústřední topení a z chléva jsme udělali koupelnu. Dělal mi to Mirka tchán Halíř ještě s jedním kolegou.

Je to psané, jak si člověk vzpomene.

Asi po čase jsem chtěl na švagrových , aby se některá z nich ke mně přistěhovala a pomohla mi s hospodařením. Měl jsem tři a všechny byly vdovy, ale každá měla svůj dům, tak mne odmítly. Tak jsem napsal na řádky důvěry a přišlo mi 27 nabídek. S několika jsem se sešel, ale každá, když mně viděla, odmítla. Měl jsem obličej po plastické operaci, nevypadám nikterak hezky.

Pak jsem napsal ještě jednou, odepsaly mi tři. Zalíbil se mi jeden, byli jsme tak stejně staří, je až z Oleška u Litoměřic. Měla tam i telefonní číslo, tak jsem jí zavolal a dohovořili jsme se. Tak se ke mně přistěhovala, Jirka nás přivezl jen v osobáku. Sama tam nechala dům, dcera jí ho hlídá. Jsem šťasten, že je tu se mnou, výborně vaří a je na pořádek. Děti a sestry si jí velice váží, že se mě ujala. Také ji baví kytičky a zahrádka.

Letos napadlo velké množství sněhu. Dneska je Anežky, je to 67 let – to už bylo bez sněhu. Pamatuji si to proto, že maminka tento den zemřela.

Jak se ke mně Miluška přestěhovala, tak si koupila automatickou pračku. Teprve teď vidím, jaká je to výhoda. Manželka ji předtím nechtěla.

Také jsem jezdil do Liberce na ozařování s těmi potížemi s kůží a teď ještě s prostatou. Arnošt mne tam vozil každý den.

Miluška také byla v Semilech v nemocnici, má vysoký tlak a na nohách se jí dělají bouličky, chodí jí to převazovat. Večer nemohli od nás kvůli sněhu vyjet, předtím je saniťák svezl na sáňkách. 

Dnes čekám, jak to bude. Odpoledne chci jet s Arnoštem na nákup. Na Janečku krám zrušili, neboť co postavili v Semilech ty čtyři supermarkety, klesly jim tržby, že se jim to nevyplatí. Byla tam Mirkova manželka. Něco jiného bylo, když předtím paní Jirásková měla ke krámu ještě hospodu.

Dcera Lída, co měla Bouzka, zemřela. Měli dvě holky a syna, jsou už velcí. Starší  Lída byla dvakrát  vdaná, má pět dětí. Marta si vzala zahradníka, jsou v Přepeřích, mají dvě holky. Rudík má hošíčka, bydlí doma.

Ještě o našem pracovním táboře. Za první republiky, jak byla nezaměstnanost, stavěla se silnice z Podspálova pod Příkrý. Jenže to všechno se dělalo ručně. Postavili v Kopaněch tábor; nevím, pro kolik lidí to bylo. Nezaměstnaní dostali vojenské mundůry.

Teď ještě něco o práci v JZD.

Jednou jsem vyvážel hnůj u Bémů, tam byly jalovice na hluboké podestýlce. Odvážel to Milda Kolínů s pásákem; aby to lepší šlo, tak jsem koupil flašku. Večer jsme měli schůzi představenstva, to jsme měli ještě v Semilech na radnici. Po schůzi jsme se zastavili na pivo v Okresáku. Milda povídal : „Mohl bys na to dát, když máš ty  narozeniny “, tak jsem dal. Dal pak Rozmberk. Milda Anton že už půjdeme domů. Josef Kolínů si vzpomněl, že má jet druhý den na sběr, že si vezme traktor domů. Já jsem si odskočil na záchod. Vejdu zpátky, nikoho jsem neviděl. Když jsem došel ke spořitelně, vidím, že jede traktor. U zámku mne dojeli, tak jsem si stoupnul na závěs. Když jsme přijížděli k rokli, nevím,, jestli ho ozářilo světlo z druhé strany, stočil to dřív a tak jsme se převrátili. Já když jsem to viděl, tak jsem vyskočil ještě na silnici. Milda a Rozmberk vyvázli bez zranění, ale Josef byl mrtvý. Teď je ta rokle zavřená.

Jak jsem se zmínil, že jsem byl vyhodnocen, tak jsem dostal zájezd vlakem Družby do Ruska. Dojeli jsme na hranici do Čopu, tam nás překládali celé vagóny, že je tam jiný rozchod kolejí. Od nás z družstva jely ještě paní Holinová z Jesenného a pan Špidlen z Příkrého a spousta dalších, jenže si to už nepamatuji. Pak jsme jeli po trase Kyjev, Charkov, Moskva. Mám nějaké fotografie.

Je to se mnou teďka špatné, měl jsem dvě příhody. V listopadu, to jsem šest dní nevěděl o sobě, byl jsem 20 dní v Semilech v nemocnici. Tu druhou v lednu, to jsem byl v Jilemnici.

Teď mám jet do Liberce. Ještě že Arnošt má na to čas, odveze mne tam 27. února.

*   *   *